Nyní oba uzavírají jednu velkou kapitolu svého života. Vojta se rozhodl svou hráčskou kariéru ukončit, u Jakuba sehrály významnou roli zdravotní problémy i pracovní a studijní povinnosti v Praze. Jak ale sám říká, v jeho případě možná ještě není všem dnům konec.

S oběma odchovanci jsme se ohlédli za jejich dlouhou cestou Florbalem Ústí, nejsilnějšími zážitky i lidmi, které díky florbalu poznali.

Vojto, Kubo, oba jste se rozhodli ukončit hráčskou kariéru. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo a jak těžké bylo definitivně si říct, že nastal ten správný čas?

Vojta Esterka: Určitě to nebylo rozhodnutí ze dne na den. Ta myšlenka se mi v hlavě rodila už během minulé sezony. Nakonec mi ale přišlo skoro až poetické, jak se celý můj příběh v A-týmu uzavřel. Když jsem do něj přišel, zažil jsem play-down právě proti Liberci, které jsme tehdy nezvládli a nakonec sestoupili. Teď jsem mohl kariéru zakončit play-downovou sérií, ve které jsme naopak Liberec porazili 4:0 a udrželi Superligu.

Za dobu v A-týmu jsem tak zažil sestup, postup zpátky do Superligy i následné udržení. Mám pocit, že jsem si prošel kompletním balíčkem toho, co jsem chtěl ve florbale zažít a dokázat. I díky tomu jsem cítil, že nastal správný čas kariéru uzavřít.

Jakub Fuchsig: Tohle rozhodnutí určitě nebylo jednoduché. Strávil jsem spoustu času přemýšlením a zvažováním, jestli ještě pokračovat, nebo už skončit. Nakonec ten správný čas přišel tak trochu vynuceně. Těch důvodů bylo víc, ale dva z nich byly naprosto zásadní.

Tím prvním je zdraví – nedávno mi zjistili potíže s kotníky a dokonce mi byla doporučena operace. Ve finále jsem si musel říct, že zdraví má přednost a že si od takhle dynamického sportu, který se hraje několikrát týdně, musím dát pauzu.

Tím druhým hlavním důvodem je, že už pátým rokem studuji v Praze, nyní zde i pracuji a neustálé dojíždění pro mě bylo čím dál náročnější. Všechno se to zkrátka sečetlo a já se rozhodl, že je na čase si od toho zápřahu dát pauzu.

Oba jste ve Florbalu Ústí začínali už jako děti a prošli jste prakticky celým klubem až do A-týmu. Když se za tou dlouhou cestou ohlédnete, co pro vás Florbal Ústí znamená?

Vojta Esterka: Rozhodně je to pro mě srdcová záležitost. Našel jsem tam lidi, kteří mě inspirovali, a také jedny z mých nejbližších kamarádů, se kterými doufám, že budu ještě dlouho v úzkém kontaktu.

Góly, výhry a všechny sportovní zážitky k tomu samozřejmě patří, ale pro mě mají nakonec největší hodnotu právě lidé, které jsem díky florbalu poznal, a vztahy, které jsme si za ty roky vybudovali.

Jakub Fuchsig: První, co mě napadne, je určitě rodina. Znamená to pro mě přátele a kamarády do konce života. Všechno, co jsem v klubu zažil, ať už to byly šťastné chvíle, nebo naopak ty těžší, mě osobnostně strašně moc formovalo. Jsem hrozně rád, že jsem mohl vyrůstat právě tady.

Myslím si, že v Česku neexistuje lepší klub, kde se hráč může cítit jako doma více než právě u nás. Když to shrnu do jednoho slova, je to zkrátka rodina. Jsem vděčný za příležitost postupně projít všemi kategoriemi a dotáhnout to až do A-týmu. Snažil jsem se to nikdy nebrat na lehkou váhu. Naopak jsem se vždy snažil vážit si toho, že tu můžu být a pomáhat nejen týmu, ale i celému klubu.

Za ty roky jste zažili obrovské množství zápasů, turnajů i společných zážitků. Kdybyste měli vybrat jeden moment nebo období, na které budete vzpomínat celý život, které by to bylo?

Vojta Esterka: Myslím, že podobně by odpověděla většina hráčů – jednoznačně domácí zápasy, především v play-off nebo play-down, ať už v první lize, nebo v Superlize. Moment, kdy vyběhnete na hřiště a přivítají vás bubny, trumpety a hluk fanoušků, se popisuje opravdu těžko. I teď, když o tom mluvím, z toho mám husí kůži.

Rozhodně jsem to nikdy nebral jako samozřejmost. V Ústí máme skvělou fanouškovskou základnu a právě tahle atmosféra je jedna z věcí, která mi bude po konci kariéry hodně chybět. Byla radost před těmito fanoušky hrát.

Jakub Fuchsig: Těch momentů je od mládí až po minulý rok určitě spousta. Asi by se nabízelo říct postup nebo udržení Superligy. Nicméně kdybych měl vybrat jen jedno období a jeden moment z celé kariéry, zvolil bych dobu, kdy jsem jako dorostenec mohl prvním rokem hrát juniorskou ligu.

Vybojoval se tehdy postup do vyšší skupiny a společné výjezdy stály opravdu za to. Měli jsme skvělou partu kluků, a i když to tehdy výsledkově nedopadalo vůbec dobře, pamatuju si, že jsem ten sport hrál vyloženě pro radost. Nálada v týmu byla zkrátka neskutečná, všichni jsme byli na podobné vlně a zážitků máme spoustu.

Další moment, který bych rád zmínil, je pocit hrát na domácím hřišti, kde byla na každém zápase a za jakéhokoliv stavu vždy neskutečná atmosféra. Za to bych chtěl všem fanouškům poděkovat.

Jedním z vrcholů vašich kariér byl bezpochyby postup do Livesport Superligy. Jak dnes vzpomínáte na postupovou sezonu a především na okamžik, kdy bylo definitivně jasné, že se Ústí vrací mezi českou florbalovou elitu?

Vojta Esterka: Na postupovou sezonu vzpomínám jako na obrovskou vlnu emocí. Základní část i play-off až do semifinále probíhaly relativně hladce, ale po prohraném finále jsme si před baráží s Vary sami moc nevěřili. A upřímně, asi nám nevěřil ani nikdo další. Spíš se řešilo, jestli vůbec dokážeme nějaký zápas vyhrát, než že bychom mohli celou sérii otočit.

Nakonec se všechno rozhodovalo až v pátém zápase, v době, kdy už měli skoro všichni po sezoně a my jsme byli z florbalu už trochu vyřízení. O to silnější byl moment, kdy bylo jasné, že jsme to opravdu dokázali.

Postoupit do Superligy s týmem, ve kterém jste s řadou kluků vyrůstali, je pocit, který se těžko popisuje. Myslím, že kdo nebyl přímo v té kabině nebo to s námi neprožíval během celého play-off, jen těžko pochopí, co to pro nás znamenalo.

Jakub Fuchsig: Vzpomínám na to neskutečně rád. Byl to obrovský zážitek, a to nejen po sportovní, ale i po životní stránce. Cíl postoupit jsme měli v hlavách celou tu sezonu, vlastně možná už i tu předchozí. Všichni tomu museli spoustu věcí podřídit – ať už to byli lidé v klubu, nebo my hráči, každý musel přinést nějaké oběti. I proto na tohle období vzpomínám úplně v tom nejlepším.

Abych byl upřímný, před tou sérií s Vary jsem byl já, a myslím si, že i další kluci z týmu, spíš trochu skeptický. V prvním zápase jsme si ale ukázali, že hrát se dá opravdu s každým. To, co následovalo potom, byla už naprostá pohádka.

Asi jsem nikdy nehrál sérii nebo zápas s takovým elánem. Byli jsme tým, ve kterém jsme bojovali jeden za druhého a strašně moc jsme ten úspěch chtěli. Jsem hrozně rád, že se to ve finále povedlo a dokázali jsme se do Superligy vrátit. Byl to neuvěřitelný pocit a jsem prostě vděčný, že jsem mohl být součástí takového momentu.

Velkou část vaší florbalové cesty s vámi absolvovali také ústečtí fanoušci. Co byste jim, spoluhráčům, trenérům a všem lidem v klubu chtěli na závěr svých hráčských kariér vzkázat?

Vojta Esterka: Opravdu všem do jednoho patří obrovský dík. Florbal pro mě byl dlouhé roky něco jako druhá rodina a dlouho jsem si vlastně ani nedokázal představit život bez něj. Především díky kolektivu a klukům, se kterými jsem vyrůstal a kteří mě do určité míry formovali v člověka, kterým jsem dnes.

Když si vzpomenu na všechny pozdní návraty ze zápasů, víkendové vstávání a čas, který jsme tomu všichni věnovali, můžu říct, že to ve výsledku stálo za to. Bude mi hodně chybět být součástí téhle party a celé atmosféry kolem ústeckého florbalu.

Na florbal budu určitě vzpomínat v dobrém. I když ti, kteří mě znají z kabiny, moc dobře vědí, že jsem si na ten sport během těch let dokázal taky dost dobře zanadávat.

Jakub Fuchsig: Chtěl bych říct jedno obrovské díky. Zkrátka poděkovat úplně každému – fanouškům, všem trenérům od mládí, pořadatelům a vůbec všem lidem v klubu a kolem něj za to, že mě po celou tu dobu podporovali a doprovázeli. Obrovské díky patří i celé rodině. Myslím si, že s bráchou se naprosto shodneme na tom, že bez nich by to prostě nešlo.

Zároveň chci ale dodat, že možná ještě není všem dnům konec. Uvidím, jak se bude můj zdravotní stav vyvíjet, jestli půjdu na operaci a jak to všechno dopadne. Třeba celou situaci ještě přehodnotím a někdy v budoucnu se na hřišti přece jenom objevím. To ale ukáže až čas.

Díky všem, ahoj!