„Byla to cesta někdy trnitá, někdy plná nervů, ale hlavně cesta poznání, radosti a – pro mě osobně – i společně strávený čas se synem. Osm let, během kterých jsem měl možnost sledovat kluky růst doslova z předškoláků ve středoškoláky. Kluky, kteří díky své píli a úsilí udělali velký krok jak po sportovní, tak i lidské stránce.“

Nezapomněl ani na ty, kteří se rozhodli, že florbal nebude jejich životní cesta:

„Obrovský respekt mám i ke všem, kteří si dokázali přiznat, že florbal není sport pro ně, že ho nechtějí hrát vrcholově. Že se chtějí bavit jinak – a byli schopni to říct sobě i svým rodičům. Všichni, opravdu všichni, mají můj velký obdiv.“

Velké díky patří také rodinám hráčů, kteří stáli za svými dětmi a podporovali je, ať už šlo o tréninky, zápasy, rozhodnutí nebo náročná období.

„Děkuji všem rodičům za důvěru, podporu a pochopení. Bez vás by to prostě nešlo.“

Loučení samozřejmě provází i bilancování toho, co by bez florbalu nikdy nezažil:

„Díky Florbalu Ústí jsem mohl poznat spoustu hráčů, rodičů, kamarádů, trenérů. Zažil jsem s vámi Švédsko, Finsko i celou Českou republiku, nekonečné výjezdy, noci v tělocvičnách i 158 výletů do Liberce ?. Nikdy nezapomenu na pláč po prohře ani na euforii z vítězství. A nikdy nezapomenu na kolegy trenéry, se kterými jsem měl tu čest stát na střídačce. Díky za to.“

Závěrem přidává přání všem, kteří ve florbalu zůstávají:

„Ať se vám všem daří – ať už budete hrát kdekoliv, v jakémkoliv dresu, na jakékoliv úrovni. Samozřejmě ale přeju Florbalu Ústí trošku víc! ? Těším se, že se budeme dál potkávat, na tribunách nebo mimo ně. Díky za všechno!“

Autor: Jiří Horák